neděle 24. března 2024

Svt. Sofronios jeruzalémský ( 638)

památka 11. / 24. března

Narodil se v Damašku. Od dětství se vyznačoval zbožností, oddaností k modlitbě a láskou k vědění. Obdařen intelektuálními schopnostmi i básnickým talentem studoval v tomto městě a získal titul sofista (tj. učitel rétoriky, popř. dalších nauk a oborů). Nespokojil se však s tímto dosaženým věděním, ale zatoužil po vyšší dokonalosti, odešel proto jako poutník do Palestiny, aby navštívil a modlitbou uctil svatá místa a pohovořil s askety v  monastýrech a pouštích Svaté země.

Poté, co dorazil do Jeruzaléma, našel v monastýru ctihodného Theodosia Velikého, duchovního přítele ve ctihodném Janu Moschovi¹. Stal se jeho duchovním synem a poslušníkem. Společně procestovali mnoho monastýrů, přičemž zaznamenávali životy a učení těch, kteří v nich vedli svůj duchovní zápas. Z těchto zápisů a poznámek, byla později sestavena jejich slavná kniha „Duchovní louka“ (Λειμών), která byla vysoce ceněna na VII. všeobecném sněmu.

Zachraňujíce si holé životy, uprchli ctihodní otcové Jan a Sofronios, před tehdejšími ničivými nájezdy Peršanů, opustili Palestinu a odešli do Antiochie, odtud poté do Egypta, kde však svatý Sofronios vážně onemocněl. V té době se už pevně rozhodl stát se mnichem a mnišský postřih přijal z rukou ctihodného Jana. Poté, co se Sofronios uzdravil, rozhodli se oba otcové, v Alexandrii zůstat. Přijal je tam s láskou svt. Jan Milosrdný, patriarcha alexandrijský (620), kterému na oplátku, oni poskytli velkou pomoc v jeho boji proti herezi monotelitů². V Alexandrii Sofroniovi onemocněly jeho oči a jediné, co mu zůstalo, byla modlitba. S modlitbou a vírou se uchýlil ke svatým nezištníkům, Kýrovi a Janovi, a v jim zasvěceném chrámu, se mu pak také dostalo uzdravení. Svatý Sofronios, z vděčnosti napsal životy těchto svatých uzdravitelů a nezištníků.

Když pak barbaři začali ohrožovat i Alexandrii, svt. Jan Milosrdný, v doprovodu svatých, Sofronia a Jana, zamířil do Konstantinopole, avšak během cesty zemřel. Svatí Jan a Sofronios, spolu s jedenácti dalšími mnichy odešli do Říma. Tam zemřel ctihodný Jan ( 622). Jeho tělo bylo poté převezeno svatým Sofroniem do Jeruzaléma a pohřbeno v monastýru svatého Theodosia.

V roce 628, se z perského zajetí zpět do Svaté Země, vrátil svt. Zachariáš, patriarcha Jeruzalémský (633). Po jeho smrti nastoupil na patriarší trůn, na necelé dva roky svt. Modest Jeruzalémský (634) a po smrti svt. Modesta, byl patriarchou zvolen svatý Sofronios. Světitel poté horlivě a obětavě pracoval pro dobro Jeruzalémské Církve jako její představený.

Svolal do Jeruzaléma sněm, na kterém odsoudil monotheletismus, a ve svém poselství ostatním patriarchům vyložil a jasně vysvětlil základy pravoslavného učení o dvou vůlích v Kristu.

Na konci svého života svatý Sofronios a jeho stádo, přežili dvouleté obléhání Jeruzaléma muslimy. Křesťané, vyčerpaní hladem, nakonec souhlasili s otevřením městských bran pod podmínkou, že nepřítel ušetří svatyně. Tato podmínka, ale splněna nebyla a svatý patriarcha Sofronios, zemřel v hlubokém zármutku, nad znesvěcením křesťanských svatyní.

Ze spisů a díla patriarchy Sofronia, se nám dochovaly do dnešních dnů, jeho kázání, jeho dogmatická díla, také pak jeho Výklad liturgie, Život ctihodné Marie Egyptské, a okolo 950 troparů, stichir od Paschy až do Nanebevstoupení Páně. Svatý Sofronios, pak také, ještě jako jeromonach, revidoval a opravil Mnišský ústav monastýru sv. Sávy Posvěceného.

_________________________

¹ Ctihodný Jan Moschos Ιωάννης Μόσχος (622). Památka 11. / 24. března. Byl pravoslavný byzantský mnich a známý duchovní spisovatel gruzínského původu konce VI. a počátku VII. století. Narodil se nejspíše v Damašku. Jako mnich žil v Lávře ctihodného Theodosia Velikého. Velmi cestoval po různých monastýrech se svým učedníkem Sofroniem, který se později stal jeruzalémským patriarchou. Ctihodný Jan Moschos, se stal autorem jedné z prvních hagiografických knih, když sestavil sborník příběhů o zbožných lidech a asketech, která se obvykle nazývá „Duchovní louka“ (Λειμών).

² Monotheletismus, monoteletismus (z řeckého μονος - monos - jeden a θελημα - theléma - vůle). Je christologickou herezí (odsouzenou na VI. Všeobecném sněmu) a jednou z forem hereze monofyzitismu (která byla odsouzena na IV. Všeobecném sněmu). Monotheletismus vyznává dvojí přirozenost Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou vůli v jeho osobě.


 Svt. muč. Eulogius z Córdoby (859)

památka 11. / 24. března

Svatý Eulogius, se narodil do šlechtické rodiny v tehdejším hlavním městě muslimského Španělska, za vlády Abd ar-Rahmána II. (čtvrtého umajjovského emíra córdobského emirátu, který vládl 30 let, od roku 822 až do 852). Jeho rodina, stejně jako jeho bratrům a sestrám, mu poskytla vynikající vzdělání, o které se zvláště starala jeho matka Isabelle. Nejmladší z bratrů, Josef, zastával vysoké postavení na dvoře Abd ar-Rahmána. Jeho bratři Álvaro a Isidor byli obchodníci a obchodovali po celé střední Evropě. Z jeho dvou sester, zůstala Niola se svou matkou, zatímco Anulona, která získala vzdělání v monastýru, přijala následně také mnišství.

Eulogius, poté, co ukončil vzdělání v monastýru sv. Zoila, se vrátil ke své rodině, kde se nadále vzdělával, studoval tehdejší literární umění, světské i duchovní vědy v celé šíři jejich bohatství.

Poté Eulogius přijal svatou tajinu kněžství. Rychle se proslavil svou učeností i asketickým způsobem života. Často navštěvoval okolní monastýry, pro které pravidla mnišského způsobu života. Ze vzdálených monastýrů přinášel starověké rukopisy, z nichž ověřoval, opravoval a znovu přepisoval náboženské texty.

Hlavní dílem a prací Eulogiova života, však byla podpora a útěcha těch věřících, kteří byli odsouzeni ke strádání pod muslimským jhem. Horlivě povzbuzoval ve víře, modlitbou i slovem, tehdejší vyznavače a mučedníky.

V roce 851 byl Eulogius zvolen arcibiskupem města Toleda, avšak Abd ar-Rahmánův nástupce, emír Muhammad, nechtěl vidět takového nepoddajného a neústupného hierarchu v takovémto významném a důležitém postavení, a tak se Eulogius nikdy své hodnosti neujal.

Ve stejném roce byl navíc uvězněn, ze svého vězení, však neustával oslovovat své bratry a sestry v Kristu slovy povzbuzení a podpory. Známé jsou například jeho dopisy dvěma ženám Floře a Marii z Cordóby. Ve věznici svatý Eulogius napsal významnou část svých děl, které obsahují životy více než padesáti svých spolumučedníků, především v díle Memoriale sanctorum – Pamětní knize svatých. Věřícím přinášel slova bratrské lásky, naděje a výzvy, aby vydrželi až do vítězného konce.

Na nějaký čas byl Eulogius, ze svých pout osvobozen. Stal se nejvýraznější postavou španělské církve své doby a v roce 858 byl zvolen metropolitou města Córdoba. Předtím však, než byl ustanoven na tento metropolitní stolec, byl znovu zatčen.

Důvodem jeho zatčení, bylo to, že ukrýval křesťanskou dívku jménem Lukrécie. Tato dívka jménem Lukrécie - Leokracie, která pocházela s významné arabské rodiny, přijala křesťanství a utekla kvůli tomu ze svého domu a útočiště nalezla u svt. Eulogia. Eulogius byl proto obviněn, že ji svedl a unesl. Na všechna podlá obvinění, odpověděl, že duchovní nemůže odmítnout pomoc nikomu, kdo se na něj obrátí.

Světitel byl tedy proto znovu uvězněn, a roku 859 předstoupil před soudem. Na soudu pak světitel samotnému soudci řekl, že by byl šťastný, když by i jemu mohl dát útočiště ve svém domě, kdyby se rozhodl, stát se křesťanem.

Kromě těchto jeho slov, pak pronesl na soudu i další, kterými přede všemi dokazoval, že pravý Syn Boží, je Ježíš Kristus, proroka Mohameda nazval lhářem, podvodníkem a samozvancem. Poté byl Eulogios zbičován a následně mu byla setnuta hlava.

Lukrécie, nově obrácená k víře, na soudu projevila stejnou odvahu a za další tři dny byla i jí setnuta hlava.

Svt. muč. Eulogios, je ve Španělsku jeden z nejvíce ctěných mučedníků. Jeho svaté ostatky, se nachází v katedrálním chrámu města Oviedo.

_______________________

Umučení svatého Eulogia z Córdoby. Obraz z katedrály v Córdobě od neznámého umělce XVII. století.

sobota 16. března 2024

 Svt. muč. Polykarp Smyrnenský ( 155)

památka 23. února / 8. března (v přestupném roce 7. března)

Slavný Polykarp, slovy jeho žáka a následovatele svt. Ireneje Lyonského, byl „učedníkem apoštolů a viděl mnoho z těch, kteří viděli Pána“.

Narodil se okolo roku 80, žil v Malé Asii, ve městě Smyrna ¹. Brzy, se stal sirotkem, avšak na pokyn anděla, byl vychováván zbožnou vdovou Kallistou. Po její smrti, rozdal Polykarp majetek a začal vést odříkavý a zbožný život, svou pomocí, sloužil nemocným a nemohoucím.

Svatý Vukol – Bucolus, biskup města Smyrna, si jej pro tyto jeho vlastnosti velmi ctil a přizval ho ke službě Církvi. Polykarpa rukopoložil na diákona a svěřil mu, aby v chrámu kázal Boží Slovo.

V té době, také ještě žil svatý apoštol a evangelista Jan Theolog, kterého, stejně jako svatý Vukol, doprovázel na jeho apoštolských cestách a byl i jeho učedníkem.

Za nějaký čas, jej pak světitel Vukol Smyrenský, rukopoložil na presbytera. Nedlouho před svým zesnutím, jej pak ustanovil za svého nástupce v pastýřské službě biskupa.

Od samého počátku své pastýřské služby, byl Polykarp obdařen mocí zázraků a divů. Podle tradice vyhnal zlého ducha z knížecího sluhy, zastavil strašlivý požár ve Smyrně svojí modlitbou a mnoho dalších. Když to viděli, mnozí pohané ho považovali za jednoho z bohů.

Svěřené stádo, vedl svatý Polykarp s horlivostí svatých apoštolů. Mezi duchovenstvem se těšil velké lásce. S velkou láskou a úctou, se k němu choval svt. Ignatij Bohonosec. Když tento mučedník šel do Říma, kde na něj čekala mučednická smrt, napsal svatému Polykarpovi: „Tak jako je kormidelníkům třeba, silných větrů, a těm, kdo v bouři strádají tichý, klidný přístav, takto je v dnešní době mnohým potřeba tebe, aby dosáhli Boha."

Když na římský trůn, nastoupil císař Marcus Aurelius, bylo proti křesťanům započato, jedno z nejkrutějších pronásledování. Pohané ve Smyrně žádali, aby soudce, dal vyhledat svatého Polykarpa – otce všech křesťanů.

Tehdy svatý Polykarp, po naléhavých prosbách a žádostech své pastvy, přebýval v malé vesnici nedaleko Smyrny. Když si tam pro něj nakonec přišli vojáci, vyšel jim svatý Polykarp vstříc a nařídil, aby byli s úctou obslouženi u jídelního stolu. Sám se pak začal vroucně modlit a připravovat se na mučednickou smrt.

Poté, co byl přiveden před soud, neochvějně a pevně, vyznal svou víru v Krista a poté byl odsouzen k upálení. Popravčí ho chtěli ke sloupu přibít, on jim však pokojně řekl, že z ohně nikam neodejde. Nakonec ho jen svázali provazem a zapálili hranici. Ohnivý plamen pak obklopil svatého mučedníka, semkl se ve vzduchu nad jeho hlavou, ale jeho samého, se ani nedotkl. Když pohané viděli, že oheň svatému nijak neškodí, začal jejich dav žádat, aby byl zabit mečem. Když pak byla svatému Polykarpovi mečem učiněna smrtelná rána, vyteklo z rány tolik krve, že uhasila všechen oheň. Na popud pohanů, bylo tělo svatého mučedníka Polykarpa spáleno.

Křesťané ze Smyrny, se shromáždili u kostí, které zůstaly v popelu. Tyto ostatky, spolu s popelem svatého, které byly pro ně ctěnější a dražší nad zlato a drahé kameny, pak byly umístěny na důstojném místě k uctění svatého Polykarpa, pro všechny věřící.

Jeho strádání a smrt, jsou popsány v Listu křesťanů Smyrenské Církve k ostatním Církvím, který je jednou z nejstarších památek křesťanského písemnictví. Větší část tohoto listu, se pak dochovala v Církevních dějinách Eusebia Pamphilia (Eusebios z Kaisareie), ve 4. knize, v kapitole 15. – 16.

__________________________

 

¹ Smyrna, dnes İzmir, město v západním Turecku, na pobřeží Egejského moře.


 Svt. Vukol - Bucolus Smyrnenský

(okolo 100-105)

památka 6. / 19. února

Svatý Vukol - Bucolus, se již od svého dětství snažil zničit v sobě zhoubné vášně a světskou nečistotu, aby se stal důstojným příbytkem Ducha svatého (1. Korintským 6,19).

Když slavný a milovaný Kristův učedník, svatý apoštol Jan Theolog založil ve Smyrně církev, shledal Vukola jako zkušeného a hodného, a ustanovil ho za biskupa a pastýře církve ve městě Smyrna¹.

Vedený Boží blahodatí, prosvěcoval vírou pohany a vyváděl je z temnoty nevědomosti. Skrze svatý křest, je činil dětmi světla, posedlé a nemocné, mocí modlitby vyháněl démony a nemoci.

Když pak pocítil, že nadešel jeho čas sjednotit se s Pánem, ustanovil za biskupa a svého nástupce v pastýřské službě biskupa, svatého Polykarpa. Poté co mu svěřil péči o duchovní stádo a učinil ho pastýřem a učitelem, zemřel v pokoji v pánu.

Poté, co byly svaté ostatky svt. Vukola pohřbeny, Bůh dal vyrůst na jeho hrobě Myrtě, která uzdravovala a stále uzdravuje z různých nemocí ty, kteří za svatým s vírou přicházejí.

________________________

¹ Smyrna, dnes İzmir, město v západním Turecku, na pobřeží Egejského moře.

neděle 3. března 2024

 Svatý Archipos apoštol ze sedmdesáti

památka 19. února / 3. března (v přestupném roce 2. března), 22. listopadu / 5. prosince a 4. / 17. ledna, ve Sboru sedmdesáti apoštolů

Svatý Archipos byl synem svatého Filemona a svaté Apphiy. A stejně jako oni, i on, se stal učedníkem svatého apoštola Pavla, který ho nazývá spolubojovníkem (Filemon 1, 2).

Zatímco žil ve městě Kolossy¹ ve Frýgii, kázal společně s Filemonem evangelium a je možné, že jako kněz sloužil v jejich domovním chrámu (Kolos 4, 17). Během dlouhé nepřítomnosti biskupa Epafrasa², který následoval svatého Pavla do Říma, navzdory svému mládí na sebe musel dokonce vzít i všechna břemena vedení kolosské církve.

Jeho oduševnělé kázání vzbudilo nenávist pohanů, byl zajat a předveden před místodržitele Androklea. Před ním Archipos odmítl obětovat modle Artemis. Byl svlečen, zbičován, hozen do příkopu a napůl zasypán zeminou, děti ho píchaly jehlami. Nakonec svatý Archipos přijal mučednickou smrt, ukamenováním.

V tento den, se připomíná i památka svatého apoštola Filemona, a apoštolům rovné Apphiy.

__________________________ 

¹ Kolossy. Κολοσσαί – Colossae, bylo město blízko starověké Laodiceje, dnešního Denzli v Anatolii, v dnešním Turecku.

² Epafras (Epaphras, παφράς). Apoštol ze sedmdesáti, společník apoštola Pavla, byl biskupem města Kolossy a Laodikejské a Hierapolské církve v Malé Asii. Ve shodě s Listy apoštolů, byl společně s apoštolem Pavlem, držen ve vězení spolu s apoštolem Pavlem v Římě (Filemon 1, 23, Kolos 4, 12-13). Sám apoštol Pavel, pak ve svém Listu Koloským, o Epafrovi hovoří jako o milovaném druhovi a věrném Kristově služebníku (Kolos 1, 7). Jeho památka je 4. / 17. ledna, ve Sboru sedmdesáti apoštolů.


neděle 18. února 2024

 Svatý nový mučedník Antonij Athénský ( 1774)

památka 5. / 18. února

Svatý Antonij pocházel z Athén, z chudé křesťanské rodiny. Když mu bylo dvanáct let, nechal se najmout na službu k jednomu Albánci muslimovi, aby takto pomohl svým rodičům.

V roce 1770, v čase pronásledování, které následovalo po povstání Řeků na Peloponésu ¹, ho jeho zaměstnavatel prodal Turkům. Ti se snažili obrátit mladíka na islám. Všechno jejich snažení však bylo marné. Následně byl potom Antonij pětkrát prodán, až skončil u krutých a fanatických lidí, jeho víra, však nikdy nezakolísala. Nakonec měl, ale štěstí a vykoupil ho křesťan - klempíř z Konstantinopole.

Poté mu pak bylo ve snu zjeveno, že s Boží pomocí, bude oslaven jako mučedník. Následujícího dne po tomto zjevení, pak mladíka na ulici poznal, jeho dřívější pán a začal na něj nahlas křičet, že je jeho uprchlý služebník, který odmítl islámskou víru. Když byl Antonij za křiku davu předveden k soudu, přede všemi řekl, že je připraven pro Krista tisíckrát zemřít. „Buď si jistý,“ řekl pak mladý muž soudci, „že je pro tebe snazší, stát se křesťanem než mě přimět odřeknout Krista.“

Pod nátlakem falešných svědků a v zoufalé snaze donutit Antonija, alespoň předstírat své obrácení k islámu, aby si takto zachránil svůj mladý život, nařídil soudce, aby byl uvězněn.

Ve vězení, Antonij utěšoval další křesťanské vězně a z toho mála, co měl, rozdal peníze chudým. Potom napsal svému poslednímu zaměstnavateli dopis s vděčností za projevená milosrdenství, ve kterém ho požádal o odpuštění za vědomá i nevědomá prohřešení a o modlitby církve.

Místní vezír s rozsudkem nad Antonijem váhal, a tak žalobci šli se stížností k sultánovi Abdulhamidovi. Který pak z obav, z možného povstání nařídil Antonija okamžitě popravit.

Šestnáctiletý mučedník šel radostně na místo popravy a sám svou hlavu sklonil pod popravčím mečem. Popravčí, pak Antonija třikrát lehce udeřil v naději, že se takto pod vlivem bolesti poddá. Když však viděl, že jeho úsilí bylo marné, prořízl svatému mučedníkovi hrdlo jako jehněti na porážce. To se událo v Konstantinopoli roku 1774.

______________

¹ Orlovova vzpoura či Orlofika Ορλωφικά. Bylo řecké povstání na Peloponésu a později také na Krétě, které vypuklo v únoru 1770 po přistání ruského admirála Alexeje Orlova, velitele carského ruského námořnictva během rusko-turecké války (1768–1774), na poloostrově Mani. Vzpoura, hlavní předchůdce řecké války za nezávislost, která vypukla v roce 1821, byla nakonec Osmany potlačena.

 Svatá panna a mučednice Agáta (251)

památka 5. / 18. února

Svatá panna a mučednice Agáta (Agathya, Agathia, česky dříve též Háta), jedna z nejznámějších a nejuctívanějších mučednic křesťanského západu, pocházela z urozené a bohaté rodiny města Katánie na Sicílii¹.

Od dětství, se snažila pozdvihnout svou výjimečnou krásu, s pomocí těch nejcennějších ozdob: pravé víry, svatých ctností a oddaností Pánu. V čase pronásledování křesťanů za císaře Decia okolo roku 251, když bylo Agátě pouhých patnáct let, byla na příkaz prefekta Quintiniana, náměstka císaře, jako křesťanka zajata a předvedena před soud, kterému Quintinian předsedal.

Na soudu pak, sveden krásou i majetkem Agáty, se prefekt rozhodl s ní oženit. Aby dívku ke svolení nějak přesvědčil, svěřil jí do „převýchovy“ Afrodisii, ženě pokleslých mravů, která ji celý měsíc nutila k tomu, aby se podvolila, odřekla se Pána a provdala se za Quintiniana. Jakékoliv snažení, však dopadlo bezvýsledně. Svatá panna, stojící na neochvějné skále víry, nepodlehla žádným pokoušením, ani příslibům všech možných světských rozmarů, radostí či rozkoší. Afrodisia nakonec přiznala svoji porážku s tím, že je snazší změnit podstatu železa nebo kamene než zlomit Agátinu rozhodnost a odhodlání.

Quintinian si poté zavolal křesťanku znovu k sobě a zeptal se jí na její původ a poté ji řekl: „Pokud jsi jednou z urozených, proč se chováš jako služebnice?“ Agáta, mu na to odpověděla: „To, protože jsem služebnice Kristova a každý služebník Kristův, je ve skutečnosti v pravdě svobodnější než jakékoli stvoření. Neboť skrze Jeho milosrdenství, získává moc, sám nad sebou.“

Když ji poté nutili k tomu, aby uctila pohanské modly, vysmála se jim. Quintinian, proto nařídil, aby ji bili do obličeje a poté uvrhli do vězeňské cely, kde ji pak čekalo další mučení.

Na druhý den, v čase dalšího výslechu, pak byla znovu vybídnuta, aby přinesla oběť modlám a takto, aby si zachránila svůj život. Svatá panna, na to však odpověděla, že naše jediná záchrana, je v Kristu, Synu Boha živého.

Poté byla natažena na skřipec a byla bičována. Její tělo, bylo trháno rozžhavenými háky a rány ji byly páleny pochodněmi. Rozzuřený Quintinian pak nařídil, aby jí byly odříznuty bradavky a bez pomoci, aby byla uvržena do vězeňské kobky.

Uprostřed noci, se však Agátě zjevil svatý apoštol Petr, obklopený jasnou září, společně s jejím andělem ochráncem a vyléčil ji ze všech ran, které měla.

O čtyři dny později, Quintinian nařídil, aby k němu znovu přivedli Agátu. Na mučednici už ani nepohlédl, přehlédl i její zázračné uzdravení, a hned nařídil, aby ji nahou nechali válet přes ostré střepy a žhavé uhlí po zemi.

V tom okamžiku, však najednou celou oblast zasáhlo zemětřesení a část paláce se zřítila. Obyvatelé Katánie se zděšeně vrhli do pretoria a začali tam prefektovi vyhrožovat, že ho spálí i se zbytky paláce, pokud nepropustí tuto svatou mučednici, pro kterou jsou nyní vydáni Boží odplatě.

Mučení pak bylo zastaveno a Agáta, byla znovu uvrhnuta do vězení. Tam se svatá panna a mučednice, modlila k Pánu, aby jí dal sílu vydržet všechna muka, aby mohla spatřit Jeho slávu. Poté odevzdala svou duši Pánu a zesnula.

Když se o tom obyvatelé města dozvěděli, spěchali do vězení, přinesli myrhu a kadidlo a uspořádali pohřeb mučednice. Ve chvíli, kdy ukládali tělo mučednice Agáty do porfyrové hrobky, se tam zjevil svatý anděl ochránce v podobě krásného mladého muže, doprovázený stovkami dětí v bílých šatech. Na její hrob, pak položil mramorovou desku s nápisem: „Svatá, oddaná duše. Čest Bohu. Ochránkyně vlasti.“ Poté Anděl zmizel.

Zlý Quintinian, následně vzal své vojáky a odjel, aby se zmocnil majetku svaté mučednice Agáty. Avšak když po cestě přijel k řece a vstoupil do ní, aby se přes ni přebrodil, kůň se pod ním náhle splašil a svého jezdce ze sebe shodil. V řece, pak ležícího Quintiniana kůň kousl do tváře, rozdupal ho nohama a utopil v řece. Takto zakončil mučitel svůj zlý život, zlou smrtí. Mnozí hledali jeho tělo, ale nikdy ho už nenašli.

Když uplynul rok od smrti svaté Agáty, probudila se nedaleko města Katánie sopka Etna ², vypouštěla ze sebe kouř a oheň. Z kráteru vytékala láva jako velká řeka, která kameny tavila jako vosk. Všechny obyvatele města Katánie posedl velký strach a začali se bát, že jejich město bude zničeno.

A tehdy nejen křesťané, ale i pohané přiběhli do chrámu svaté mučednice Agáty a vzali její roucho, které přidrželi proti lávě, co se řítila k městu, jako štít a takto se bránili před smrtící a strašlivou ohnivou řekou lávy. A láva, jako by se před rouchem svaté mučednice zastyděla, se zastavila a uhasla. Když to lidé uviděli, radovali se velkou radostí a oslavovali Boha a svatou mučednici. Tento zázrak se stal 5. / 18. února, v den, kdy svatá mučednice zemřela za Krista, svého Pána, jemuž buď sláva navěky, amen.

__________

¹ Podle jiných pramenů, pocházela z města Panormus (Palermo). 

² Etna je nejvyšší činná sopka a jedna z nejmohutnějších sopek v Evropě. Nachází se v Itálii – na východním pobřeží ostrova Sicílie, nedaleko měst Messina a Catania na území stejnojmenného metropolitního města.

neděle 31. prosince 2023

 Neděle svatých otců

památka poslední neděli před svátkem Kristova Narození

Neděle svatých otců je oslava Pravoslavné Církve, památky všech svatých příbuzných Pána našeho Ježíše Krista.

Slaví se poslední neděli před Vánocemi. Evangelní čtení tohoto dne obsahuje celý Kristův rodokmen z první kapitoly Matoušova Evangelia, dle jeho lidské rodové linie.

Na počátku tohoto Evangelia, je řečeno: Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Jméno Ježíš, je jméno židovské a v překladu znamená Spasitel. Slovo Kristus, je řecké slovo, obdoba židovského mašiach, což znamená pomazaný, takto se nazývali králové a velekněží, neboť tito byli pomazáváni svatým olejem. Spasitel je nazván Kristem, neboť on je skutečným Králem, který svou vládou povstal proti hříchu, Spasitel je nazván Kristem, protože jako velekněz Sám sebe vydal za oběť za nás. Pomazán byl pravým olejem, Duchem Svatým.

Je nazván Synem Davidovým a Synem Abrahámovým, protože Spasitel byl potomek národa Izraelského, kterému jako prvnímu, náleželo uslyšet a přijmout blahou zvěst o Bohu, který se vtělil a přišel na svět.

Listinu rodu, evangelista Matouš rozdělil na tři údobí, od Abraháma do Davida, od Davida do Babylonského zajetí a od babylonského zajetí až ke Kristu (Mat 1, 1 - 25).

Svatý apoštol a evangelista Matoušů, pak v listině rodu našeho Pána, dále uvádí i ženy, které svým původem nepatřily do izraelského lidu (Rachab, Rút) nebo byly poskvrněny smilstvem (Rachab, Támar, Batšeba), byl to tak učiněno, za účelem poučení: Bohu nebylo protivné, připočíst takovéto ženy k vyvolenému pokolení, neboť mu není protivné a neopovrhuje povolávat do svého království pohany a hříšníky. Člověk není spasen svými vlastními zásluhami, ale mocí vše očišťující blahodatí Boží.

Rodokmen Kristův podle Matoušova Evangelia

Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry, Juda Farese a Záru z Támary, Fares měl syna Chesróma, Chesróm Arama. Aram měl syna Amínadaba, Amínadab Naasona, Naason Salmóna, Salmón měl syna Boaze z Rachaby, Boaz Obéda z Rút, Obéd Isaje a Isaj Davida krále. David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy, Šalomoun Roboáma, Roboám Abiu, Abia Asafa, Asaf Jóšafata, Jóšafat Jórama, Jóram Uziáše. Uziáš měl syna Jótama, Jótam Achaza, Achaz Ezechiáše, Ezechiáš Manase, Manase měl syna Amose Amos Joziáše, Joziáš Jechoniáše a jeho bratry za babylónského zajetí. Po babylónském zajetí Jechoniáš měl syna Salatiela, Salatiel Zorobabela, Zorobabel Abiuda, Abiud Eljakima, Eljakim Azóra, Azór Sádoka, Sádok Achima. Achim měl syna Eliuda, Eliud Eleazara, Eleazar Mattana, Mattan Jákoba, Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus (Mat 1, 1 – 16).

Tropar hlas 2.

Ó hrdinství veliké víry! V žáru plamene, jako při plavbě za klidné vody plesali tři mládenci, a prorok Daniel, byl mezi lvy, jako pastýř mez ovcemi. Na jejich přímluvy, Kriste Bože, spasiž duše naše.



sobota 30. prosince 2023

Svatí ctihodní mučedníci,

diákon Avakum (Abakuk), igumen Paisije

a další noví mučedníci bělehradští ( 1814)

památka 17. / 30. prosince

Církev Boží, založená na základech apoštolů a proroků a zalévaná krví svatých mučedníků, rozrostla se jako mohutný, rozvětvený strom, který pokryl celý svět a vesmír. Od prvního dne svého bytí, Církev byla, je a bude mučednická. Strádání, utrpení a pronásledování Církve Boží, je tím prostředím, ve kterém ona neustále žije.

V různých dobách, bylo pronásledování rozličné, někdy veřejné a zcela odkryté, jindy zase skryté a zákeřné. Na Církvi, se neustále naplňují slova jejího zakladatele a Hlavy, Pána našeho Ježíše Krista: „Ve světě máte soužení.“ (Jan 16, 33), protože jinak, to být ani nemůže, neboť Jeho království - Církev, není z tohoto světa (Jan 18, 36).

A v tomto světě, jako ve své pestrobarevné zahradě, si Pán vždy vybíral ty nejvoňavější květiny, které sbíral do svých nebeských sýpek, své nejlepší a nejhojnější plody Církve, v podobě svatých Mučedníků.

Čím více, byl národ bohabojný, tím podivuhodnější byly i plody, které přinášel v podobě svých nejlepších dětí. A opět, čím více do sýpek Nebeského hospodáře takovýchto plodů národ poslal, v podobě svatých mučedníků, tím více, byl tento národ bohabojný a Bohu milý.

Zástup a počet, těchto mučedníků, zná pouze vševidoucí a vševědoucí Pán. Stejně tak, jako i všechna různá muka, která od dob apoštolských až k našim dnům, tito mučedníci statečně snášeli. Neznáme jména všech mučedníků, ​​ne každá mučednická smrt, byla zapsána v životech svatých.

Jedněmi z posledních, před jejichž činy se pokorně skláníme a jejichž památku oslavujeme, jejichž jména známe a jejichž životy, byly zapsány, je svatý ctihodný mučedník, diákon Avakum (Abakuk) a igumen Paisije, spolu s dalšími novými mučedníky, kteří byli umučeni Turky, během Hadji-Prodanova povstání v roce 1814 ¹.

Tomuto povstání, předcházelo První srbské povstání ², které však skončilo neúspěchem. Podle mírové dohody ³, měla Srbsku náležet autonomie a povstalcům byla přislíbena amnestie, tato ujednání však nebyla naplněna. Turecko povstalecká území vojensky obsadilo a vše bylo přitom doprovázeno terorem a vražděním Srbů. Národ, se proto rozhodl pokusit se o další povstání, tentokrát pod vedením Hadžiho Prodana Grigorijeviće . V povstání, se aktivně zúčastňovali mniši z monastýru Trnava , mezi nimi igumen Paisije, diákon Avakum a další. Povstání započalo na svátek Povýšení svatého kříže 14. / 27. září. Toto povstání, však Turci zcela rozdrtili. Bylo zajato mnoho lidí, někteří byli na místě zastřeleni jako varování pro ostatní, zbytek pak byl poslán do Bělehradu, kde měli být obviněni a odsouzeni. Turci tehdy také nabídli propuštění každého, kdo se poturčí a přijme islám. Někteří z vězňů souhlasili, většina z nich se, ale odmítla vzdát Krista, takže byli popraveni.

Igumen Paisije, byl v Bělehradě Turky okamžitě nabodnut na kůl, spolu s dalšími Srby, jako výstraha ostatním obyvatelům tehdejšího Bělehradského pašalíku.

Poté přišel na řadu diákon Avakum spolu s dalšími, kteří před popravou naražením na kůl na poli u bělehradských bran, byli vězněni a mučeni, dva dny v Nebojšově věži. Před tím, než je Turci vyvedli z vězení, bylo jim znovu nabídnuto, aby přijali islám a takto, aby si zachránili své životy.

Diákon Avakum tuto nabídku odmítl. Podle tradice, která je zaznamenána v epických lidových písních, svatý Avakum, na tuto nabídku odpověděl slovy: „Není lepší víry, nad víru křesťanskou! Srb je Kristův a ze smrti se raduje. Poslední soud, čeká i vás Turky. A tak si dělejte, co je vám libo! Na vás Turky, taky dojde, Bůh a jeho pravda, je toho svědkem“. Podle tradice, Avakum tato slova hlasitě zvolal, když byl veden Turky po cestě směrem k Cařihradské bráně (Stambol kapija) , kde se v té době konaly popravy.

Na své cestě, když nesl na rameni kůl, na který měl být naražen a došel až před vchod do bělehradské pevnosti, přišla k Avakumovi jeho nebohá matka, která si přála zachránit svého syna před mučením. Poučena tureckými veliteli, kteří ji řekli, že ušetří jejího syna, pokud přijme islám, padla před ním na kolena a s pláčem ho začala zapřísahávat při mléce, kterým ho kojila, aby souhlasil, že se poturčí, že přijme islám, a takto, si zachrání svůj mladý (Avakumovi, bylo dvacet let) život. Říkala mu, že Bůh mu odpustí, protože toto udělá ve velké nouzi.

Na to ji však syn, podle lidového básníka odpověděl: „Maminko moje, děkuji za mléko, kterým jsi, mne kojila, ale za takovouto radu, ti neděkuji. Budeš se brzy radovat ze syna, až dojdeme před tvář Boží. Smrt zbavuje od všelikých běd a jarní květ, až po zimě rozkvétá“.

Dle národního svědectví, Turci, kteří viděli, že ani matčina slova, ani její zapřísahávání, nijak nepomohli přesvědčit Avakuma. A když už byl do země postaven kůl, na kterém ho chtěli popravit, přišli za ním Turci a sami ho znovu vybídli, aby si zachránil svůj mladý život a přijal islám. Avakum se jich tehdy zeptal: „A umírají někdy Turci?“, a když odpověděli, že ano, on jen dodal: „Tak tedy, čím dříve zemřu, tím méně hříchů budu mít!“

Kvůli jeho odvaze a vytrvalosti ve víře, se pak Turci rozhodli, že ho zabijí hned a probodli mu šavlí srdce. Potom jej mrtvého, nabodli na kůl.

Skrze modlitby tvých svatých mučedníků, Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi. Amen.

Tropar hlas 4.

Jako praví Kristovi vojíni, zazářili jste svojí mírností a pokorou, odvážně a slavně, jste pro Krista trpěli, svatí mučedníci Paisiji a Avakume. Vaše smrt, pak všem velehlasně zvěstuje, že je lepší zemřít pro Krista a svou zemi, než bez Krista, získat celý svět.

Kondak hlas 3.

V tomto světě jste žili jako andělé a své životy, jste naplnili evangeliem. Své duše, jste položili za víru a vlast, ve smrti, jste se zjevili silnějšími než mučitelé, proto oslavujeme vaši památku, svatí ctihodní mučedníci, Paisiji a Avakume.

____

¹ Hadži-Prodanovo povstání - Хаџи-Проданова буна - Hadži-Prodanova buna, byla srbská vzpoura proti tureckému teroru Osmanské říše. Tato vzpoura probíhala od 27. září do 30. prosince 1814. V čele tohoto povstání byl Hadži Prodan Grigorijević. Stalo se tak mezi prvním (1804–13) a druhým (1815–17) povstáním Srbské revoluce.

² První srbské povstání. Bylo vzpourou Srbů na území Bělehradského pašalíku (Belgrad Paşalığı) a dalších šest nahijích (správní jednotky tehdejší Osmanské říše). Povstání, bylo zprvu ponejprv proti místní správě, později proti turecké nadvládě jako takové. Trvalo několik let, od 14. února 1804 až do 7. října 1813. V srbském pojetí je toto povstání víceméně vnímáno jako celek dlouhodobějšího procesu, známého jako Srbská revoluce.

³ Bukurešťská smlouva (1812). Smlouva z Bukurešti podepsaná 18. května 1812 mezi Ruskou a Osmanskou říší byla mírová dohoda, která ukončovala Rusko-tureckou válku, jež začala v roce 1806. Smlouva výrazně ovlivnila zejména další osud Moldavska a Srbska. Ve smlouvě byla uvedena amnestie pro Srby, kteří se vzbouřili proti osmanské nadvládě, byl tam dokonce příslib srbské autonomie. Následujícího roku, smlouvě navzdory, Turečtí vojáci, znovu napadli Srbsko.

⁴ Hadži Prodan Grigorijević - Хаџи-Продан Глигоријевић (1760 - 1825). Byl srbský vojvoda (vojenský velitel) v prvním srbském povstání Srbské revoluce, poté také v Řecké válce za nezávislost proti Osmanské říši. Vedl neúspěšné povstání v roce 1814, nazvané po něm, Hadži-Prodanovo povstání.

⁵ Monastýr Trnava. Podle tradice byl monastýr Trnava postaven v XIII. století. Jako zakladatel je uváděn srbský král Stefan Uroš I. Monastýr je zasvěcen svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Byl založen ve středověku, na jeho základech byl tento chrám postaven. V roce 1554 byl chrám obnoven. Chrám monastýru, se nachází se v obci Trnava u pramene řeky Trnava, na svazích hory Jelica. Z historického hlediska je tento chrám mimořádně významný, protože v něm započalo v roce 1814, Hadži-Prodanovo povstání, do kterého se aktivně zapojili i mniši monastýru.

Cařihradská brána - Стамбол Капија. Byla jedna z bran Bělehradu, pojmenována podle cesty, směřující do Cařihradu. Spolu s ní existovaly ještě tři historické brány (Sava kapija, Varoš kapija a Vidin kapija). Brána se nacházela na místě dnešního Národního divadla na Náměstí republiky. Ze všech čtyř bran byla Stambol kapija vybudována z nejpevnějšího zdiva. Bránu vybudovali Rakušané během své dvacetileté nadvlády nad Srbskem (1718-1739). Zbudována byla z tesaného kamene a cihel. Nacházely se v ní prostory pro vojáky, kteří zde vykonávali stráž. Brána měla z bočních stran dva průchody pro pěší a jeden velký průjezd pro povozy. Vrata byla z dubového dřeva zpevněného železnými pláty. Před bránou se nacházelo pole, na kterém byli nabodáváni na kůl z rozhodnutí tureckých správců neposlušní obyvatelé Osmanské říše. Prostor před bránou i brána samotná proto byly pro srbské obyvatelstvo symbolem turecké nadvlády. Zbořena byla v roce 1866 z rozkazu knížete Mihaila.

čtvrtek 28. prosince 2023

 Ctihodný vyznavač Serafím (Romancov), schiarchimandrita Glinský ( 1976)

památka 9. / 22. září, ve Sboru ctihodných otců Glinských

 

Ctihodný Serafím, se narodil v roce 1885, jako Ivan Romanovič Romancov, ve vesnici Voronok, v Kurské gubernii v rodině rolníka. Brzy se stal sirotkem a již v patnácti letech, vstoupil do monastýru Glinská poustevna¹. S vypuknutím První světové války v roce 1914, byl Ivan poslán na frontu. V roce 1916 byl však zraněn a skončil v nemocnici. Když se uzdravil, vrátil se zpět do Glinské poustevny.

V roce 1919, přijal mnišský postřih se jménem Juvenalij. V roce 1920, byl rukopoložen na jerodiákona.

Když byla Glinská poustevna, tak jako většina pravoslavných monastýrů té doby, v roce 1922 uzavřena a znesvěcena bolševiky, odjel otec Juvenalij do Suchumi. Tam sloužil a žil v Drandském monastýru². V roce 1926, byl rukopoložen na jeromonacha a brzy poté přijal schimu, se jménem Serafím. V roce 1928, byl Drandský monastýr uzavřen, žil otec Serafím nějaký čas v kavkazských horách, kde navštěvoval tamní poustevníky, kteří tam odcházeli z uzavřených monastýrů a před pronásledováním bolševickou mocí. Otec Serafím, později vzpomínal na toto období, jako na nejlepší léta svého života.

Sovětská vláda se však takto žijící mnichy, snažila vystopovat i v těch nejtajnějších úkrytech. A tak se stalo, že otec Serafím byl v roce 1930 zatčen a poslán na stavbu Bělomořského kanálu³. Po odpykání trestu, pak žil v letech 1934 až 1946 v Kyrgyzstánu. Tam žil tak, že se během léta uchyloval do hor, v zimě pak žil v domě jedné zbožné rodiny. Tam pro něj byla zařízena jedna malá mnišská cela, přistavěná ke kurníku. V létě mu děti z této rodiny, přinášely do hor jídlo. V zimě pak, po nocích, za podmínek co nejpřísnějšího utajení, k němu přicházeli lidé ke zpovědi, svatého přijímání a také, aby od něj získali duchovní pomoc.

Takto žil v Kyrgyzstánu, nejprve v Toktogulu, poté v Taşkomuru, po dobu dvanácti let ilegálně bez pasu, jen díky pomoci dobrých lidí.

V roce 1946, se přestěhoval do Taškentu, kde mohl už sloužit veřejně. Tam sloužil v katedrálním chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice, kde na sebe vzal službu duchovníka a starce.

Nejvíce ze všeho se snažil přivést své duchovní děti k pokoře, o které napsal:

„Nejpotřebnější věcí ke spáse je pravá pokora, vnitřní přesvědčení, že jsi horší a hříšnější než všichni a všechno. To je však, ten největší Boží dar a získává se mnohou námahou a potem. Tehdy člověk, ve své duši pocítí takový klid a pokoj, který je nemožné osvětlit žádnými lidskými slovy.“

Jeho poučení, byla jasná. Duchovním dětem říkal:

„Pamatuj na to hlavní:

1. Každý svůj den počítej, jako by byl tím posledním a prožij ho v bázni Boží a se srdcem zkroušeným. Umenšuj světský shon a spěch, vyhýbej se planým a zbytečným řečem. Pamatuj na Boha a volej k Němu v pokání.

2. Nikoho neodsuzuj a nesuď, jinak sám sebe odsoudíš. Nepřebírej cizí myšlenky, skutky, pomluvy a pletichy, procházej vždy mimo kolem toho všeho. Toto všechno, je nepřítel, který se tě snaží rozptýlit a odvést tvou pozornost od modlitby.

3. Poznej Boha, dodržuj Jeho přikázání, poslouchej svého duchovního otce. Od bližních, do své duše přijímej jen dobré věci, které jsou v souladu s Božími přikázáními.“

V roce 1947, bylo možné, se znovu vrátit do Glinské poustevny. Tam starec, pokračoval ve své službě Pánu a lidem. V roce 1961, však byla Glinská poustevna opět uzavřena. Otec Serafím, tak znovu odešel do známých krajů a vrátil se do Abcházie, kde pokračoval ve své duchovní práci starce. Zpočátku žil ve městě Očamčyra, potom u jednoho z věřících vesnici Ilori, poté znovu žil v Drandském monastýru, v té době, byl také zpovědníkem v katedrálním chrámu Zvěstování Přesvaté Bohorodice v Suchumi. Za hlavní účel svého návratu na Kavkaz, pak otec Serafím považoval duchovní péči o poustevníky. Do této duchovní služby, vložil všechny své vlastní zkušenosti z poustevnického života, modlitebního úsilí a hlavně svou otcovskou lásku. Kromě mnichů, tam za ním přicházeli i další věřící ke zpovědi a pro duchovní radu, mnozí přitom přijížděli z velké dálky. Až do konce svých dnů si otec Serafím zachovával ke všem bodrého ducha a dobrou mysl.

V prosinci roku 1975, v čase všenočního bdění před svátkem svt. Mikuláše, se otci Serafímovi, udělalo špatně a musel ulehnout na lůžko. Jakmile takto ulehl, začal se starec nahlas modlit Ježíšovu modlitbu. Když se stalo a on se unavil, požádal druhé, aby pokračovali ve čtení nahlas Ježíšovy modlitby. Po dva následné týdny, pak denně přijímal svaté Kristovy tajiny.

Starec, se pak ještě při plném vědomí, stal důstojným toho, aby mohl spatřit zjevení, při kterém viděl mnoho svých bratrů, kteří, jak poté řekl sám starec, zpívali stichiru svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice: „Odvěký záměr Boží zjevil se tobě, Panno, Gabriel, který stál před tebou, pozdravil tě a pravil: raduj se, země neosetá, raduj se, keři neshořívající, raduj se, hloubko nepřehledná, raduj se, moste vedoucí do nebe, raduj se, žebři vysoký, jejž viděl Jakub, raduj se, božská nádobo s mannou, raduj se, osvobození z kletby, raduj se, milostiplná, Pán s tebou!“.

Sám starec po tomto zjevení, slabým hlasem zazpíval: „…okuste a vizte, jak dobrý jest Hospodin! Aleluja!“. Potom starec Serafím řekl: „To, o čem jsem se modlil celý život a to, co jsem hledal, se nyní odkrylo v mém srdci, moje duše, se natolik naplnila, blahodatí, že ji nemohu ani pojmout“. Poté jen řekl: „Nyní, už budu umírat“.

Od 31. prosince, pak otec Serafím zavřel své oči a s nikým už nepromluvil. 1. ledna roku 1976, odevzdal v pokoji ducha svého Bohu.

21. srpna roku 2010, při Božské liturgii v monastýru Narození Přesvaté Bohorodice Glinská poustevna, byli do zástupu svatých připočteni tři asketové XX. století: schimetrolpolita Serafím (Mažuga), schiarchimandrita Serafím (Romancov) a schiarchmandrita Andronik (Lukaš), kteří nesli mnišskou službu v tomto monastýru. Rozhodnutí o připočtení těchto božích služebníků a asketů, do zástupu svatých, bylo přijato na zasedání Posvátného synodu Ukrajinské pravoslavné církve 25. března roku 2009. Ve stejném roce, s požehnáním Jeho Svatosti patriarchy Kirilla, byly ostatky ctihodného vyznavače, schiarchimandrita Serafima (Romancova), převezeny z Abcházie do Glinské poustevny.

Sbor ctihodných Glinských otců

________________

¹ Monastýr Narození Přesvaté Bohorodice, Glinská poustevna. Je monastýr Ukrajinské pravoslavné církve, který se nachází u vesnice Sosnovka, v Hluchivském rajónu. Podle tradice, byla Glinská poustevna založena na místě, kde se na sosně, počátkem XVI. století zjevila místním včelařům Glinská divotvorná ikona Narození Přesvaté Bohorodice. Koncem roku 1689 patriarcha Joachim na žádost mnichů z Molčenského Pečerského Putyvlského monastýru, připsal k jejich monastýru Glinskou poustevnu, což pak bylo následně potvrzeno výnosem carů Petra Alexejeviče a Ivana Alexejeviče z roku 1693. V roce 1764, byla Glinská Poustevna prohlášena za samostatný monastýr. Obdobím rozkvětu Glinské poustevny, pak bylo XIX. století, kdy se stala známou, díky svým starcům. Ctihodný Serafim Sarovský nazýval Glinskou poustevnu „velkou školou mnišského života“. V roce 1922, byl monastýr uzavřen a znesvěcen. Tehdy byla Glinská divotvorná ikona Narození Přesvaté Bohorodice převezena do vesnice Šalyhyne, poté však beze stopy zmizela (dnes se v monastýru Glinská poustevna nachází opis z původní ikony.). Na území bývalého monastýru, se střídavě nacházelo dětské hřiště, zemědělský družstvo, kolchoz a průmyslový závod. Během Druhé světové války, v roce 1942, byla Glinská poustevna, která se tehdy nacházela na území okupovaném Německem, znovu otevřena německými úřady. Monastýr byl poté otevřený, až do roku 1961, kdy ho komunistické úřady znovu uzavřely. Mniši byli z monastýru vystěhováni, budovy a veškerý majetek monastýru, byl převeden na Sosnovský Domov pro invalidy. V srpnu roku 1994, byl monastýr znovu otevřen. Od tohoto roku, se Glinská poustevna obrozuje a povstává z trosek. 8. května 2008 byla z rozhodnutí Posvátného synodu Ukrajinské pravoslavné církve, ustanovena památka Sboru ctihodných Glinských otců.

² Drandský monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Pravoslavný monastýr Suchumské eparchie, který se nacházel ve vesnici Dranda v Abcházii. Monastýr, byl založen z rozhodnutí Posvátného synodu v roce 1880, při chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice z VI. – VII. století. V roce 1928 byl na příkaz sovětské vlády uzavřen, v současnosti se zde nachází už jen starověká katedrála.

³ Bělomořsko-baltský kanál. Bělomořsko-baltský kanál, Bělomořsko-baltská vodní cesta nebo pouze Bělomořský kanál, je kanál, který spojuje Bílé a Baltské moře. Vede postupně přes řeku Dolní Vyg, Vygozero, Oněžské jezero, řeku Svir, Ladožské jezero a řeku Něvu. Tato stavba, jež byla dlouho považována za neuskutečnitelnou, byla postavena vězni stalinských gulagů v rekordním čase v letech 1931–1933. Při stavbě zemřelo podle různých odhadů 12 000 (oficiální stalinské údaje) až 250 000 (nezávislé odhady) těchto vězňů. Celková délka kanálu je 227 kilometrů.

⁴ Starectví (od slova starec). V pravoslaví zvláštní mnišský úděl, mající svůj počátek již v počátcích mnišství v jeho kolébce, Egyptě a Palestině. V tradičním chápání jde o mnicha, ne vždy starého léty, ale spíše vyzrálého v duchovních otázkách, který je schopný vést druhé k nalezení spásy.

O těchto jeho slovech, řekl otec archimandrita Rafael (Karelin), který sám starce Serafíma osobně znal, následující slova: „Myslím si, že tehdy mluvil o neustávající, srdečné Ježíšově modlitbě, o tom, že jeho duši naplňují vlny blahodati a že se mu tehdy modlitba odkryla v hloubce, námi nepoznané“.