pátek 27. dubna 2018


Ctihodná mučednice Tamara (Satsi)
(památka 18. dubna / 1. května 
a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)

Ctihodná mučednice Tamara se narodila roku 1876 na samotě Uustalo, volosti Kasti, Gapsalského újezdu Estonské gubernie, v luteránské rodině rolníků Georga a Mari Satsi. Rodiče dali děvčátku jméno Marie. Když bylo malé Marii 7 let, zemřela jí matka a zanedlouho i otec. V roce 1886 se ve vesnici Marjamaa, vedle luteránské církevní obce, pod kterou spadala i samota Uustalo, otevřela také pravoslavná církevní obec. A tehdy mnozí z luteránů přijali pravoslavnou víru. Poté, co Marie ukončila čtyři třídy vesnické školy, ve věku 12 let, vstoupila v roku 1888 do domova pro dívky (sirotky) při ženském mnišském společenství v Jõhvi, který byl založen v témže roce. V tomto domově se chovankyně učily číst, psát a vyučovaly se zde také další předměty. Kromě toho se dívky učily ručním pracem, ikonopisectví a umění zlaté výšivky. V roce 1892 se toto společenství přeměnilo na monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Pjuchtica (Пюхтицкий монастырь - Kuremäe klooster) a první představenou tohoto monastýru se stala igumenie Varvara (Blochina).
V roce 1895 vstoupila Marie Satsi, do té doby chovankyně dívčího domova, do místního Monastýru a byla oblečena do černých šatů tj. do podrjasniku; v listopadu téhož roku přijala apostolnik (apostolnik – ženská mnišská pokrývka hlavy, která pokrývá ramena, hruď a záda, s volným místem pro obličej, a která sahá až k pasu). V roce 1897 pak přijala tzv. rjasoforní mnišský postřih.
Roku 1898 se stala igumenie Varvara (Blochina) nepřijatelnou pro kněžnu Jelizavetu Šachovskou, která žila na svém pozemku poblíž monastýru, a byla arcibiskupem města Riga Arsenijem převedena do Kazaňské eparchie. Igumenie Varvara nabídla některým z poslušnic možnost odjet s ní, a do Kazaně s ní odjelo celkem 6 poslušnic, mezi nimi i Marie Satsi.
Při svém pobytu v monastýru v Kazaňské eparchii, Marie zpívala ve sboru a vyšívala v umělecké dílně. Igumenie Varvara zůstala představenou tohoto kazaňského monastýru až do roku 1902, kdy byla jmenována představenou Kozmoděmjanského monastýru Svaté Trojice. I Marie přešla do tohoto monastýru, a své mnišské poslušenství tam vedla v chrámovém bohoslužebném zpěvu a byla zde také písařkou. V lednu 1915 igumenie Varvara zemřela a nová igumenie Alevtina (Toropova) poslušnici Marii charakterizovala takto (vyňato z monastýrských zpráv z roku 1916): Je chování velmi dobrého, k poslušenství (tj. pracem a povinnostem) ochotná a velmi schopná. Takto, když prošla mnoholetou zkouškou poslušenství, Marie přijala dne 19. července roku 1917 mnišský postřih se jménem Tamara. Postřih učinil budoucí ctihodný mučedník, archimandrita Sergij (Zajcev), který byl za rok, v září 1918, zastřelen rudoarmějci spolu s bratry monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice na hoře Zilantovo v Kazani (jeho památka je 28. srpna/ 10. září).
V roce 1918 do Kozmoděmjanského monastýru přijel archimandrita Theodosij s rozhodnutím o jmenování monašky Tamary ekonomkou Čeboksarského ženského mnišského společenství v čest Vladimirské ikony Matky Boží, kde v té době vedlo mnišský život okolo 100 sester. Při tomto monastýru byl do roku 1919 spravován i dívčí domov. V roce 1920 přijala matka Tamara povinnosti představené zdejšího mnišského ženského společenství. V těchto letech však nová vláda započala likvidaci a konfiskaci majetku společenství, a takto se snažíla zlikvidovat i samo společenství a uzavřít jeho chrámy. Monašky a sestry v Kristu se k nové vládě obrátily následujícím dopisem:
My, níže podepsané monašky, Vladimírské ženské obce, jelikož jsme se dozvěděli o záměru, představitelů místní vlády a moci uzavřít chrám Vladimírské obce, dávnou svatyni, která tu existuje od roku 1625, vyjadřujeme tímto svůj protest proti tomuto záměru, který uráží naše křesťanské náboženské cítění. Tímto chceme objasnit, že ze strany obce již byla přinesena oběť ustoupením místní moci jednoho dřevěného chrámu a spolu s ním i obytných domů, kromě malého dřevěného křídla našeho komplexu, který zůstal k potřebám sester. Proto my, monašky a sestry Vladimírské obce, nemůžeme v žádném případě nyní souhlasit s likvidací naší svatyně, ať už z jakéhokoli důvodu, kterým se to nyní objasňuje. Proto Vás snažně prosíme, abyste nám zanechali poslední kamenný chrám nedotknutelný, k čemuž se i podepisujeme.
Plnící povinnosti představené obce a společenství matka Tamara a další (celke 56 podpisů).
V roce 1924 jmenoval vikární biskup Kazaňské eparchie, vladyka Athanasij (Malinin), Vladimírskou mnišskou obec ve městě Čeboksary samostatným monastýrem. Monaška Tamara byla jmenována představenou a igumenií. Roku 1926 sovětská moc však monastýr uzavřela, nicméně nadále pokračovala zdejší Vladimírská náboženská obec. V tomto roce podal místní ředitel Čeboksarské školy žalobu k městské Radě sadů a zahrad na monašky, které ještě zůstaly, s obviněním, že pasou svůj skot na pozemcích školy, které byly údajně ze 75 % znehodnoceny. Byla vyčíslena škoda na pozemcích, které dříve patřily monastýru, a žaloba na sesterstvo byla přijata. V lednu 1927 se Prezidium Čeboksarské městské rady usneslo takto: Považujíce za nutné, jak kvůli bytové krizi, která panuje ve městě, tak i s ohledem na škodu na hospodářství bývalého ženského monastýru, náležícího však nyní škole, dovolujeme si požádat NKVD, aby posoudil otázku o dalším pobytu monašek v obytných místnostech bývalého monastýru. V té době ve Vladimírské mnišské obci zůstávalo ještě 34 sester, které našly útočiště a přežívaly v chrámu a strážnici při chrámu, a také v zemědělských budovách bývalého monastýru: ve chlévě a kurníku, které byly předělány na malé domky. V těžkých podmínkách takto přežívaly sestry až do roku 1930, kdy byl definitivně uzavřen i poslední monastýrský chrám, a sestram nezbylo už nic než odejít.
Po úplné likvidaci společenství se matka Tamara nastěhovala ke své bývalé pomocnici při správě monastýru Anastasii Timofejevé, kterou znala ještě z monastýru Pjuchtica. Ve třicátých letech pokračovala matka Tamara ve svém modlitebním zápase, neustále četla Svaté písmo a duchovní literaturu a také neustále pracovala v hospodářství.
V květnu roku 1941, když matka Tamara pásla krávu, se s ní seznámil bývalý kněz Chudov, který pracoval jako strážný zemědělského družstva Sadvintrest a který na ni nyní podal falešná obvinění pro její údajné antisovětské projevy a názory. V noci 25. června provedli pracovníci NKVD domovní prohlídku v domě, kde bydlela matka Tamara. Ta byla poté uvězněna ve věznici města Čeboksarsk. Od 27. do 30. června probíhaly výslechy, při kterých matka odmítala všechna obvinění.
Vyšetřovatel se neustále ptal, jak se matka Tamara dostala z Estonska až do Čuvašska, neboť ji podezříval ze špionáže. Při výslechu, který se konal 2. července, položil vyšetřovatel tuto otázku:
Jaké důvody vás donutili odejít do monastýru?
Matka Tamara odpověděla:
Žádné důvody ani jiné příčiny mne nedonutily odejít do monastýru, neboť do monastýru jsem vstoupila sama z důvodu mého přání a touhy po spáse vlastní duše.
Při dalším výslechu dne 9. července ji vyšetřovatel položil další otázku:
Potvrzujete svědectví svědka Chudova o vaší kontrarevoluční pomluvě na život za sovětské vlády? Matka Tamara odpověděla:
Toto potvrdit nemohu, neboť jsem nikdy žádnou kontrarevoluční pomluvu o životě za sovětské vlády nikomu nevyjadřovala, a se svědkem Chodovem jsem vedla rozhovor jen o knize Dobrotoljubije, kterou si on prosil ke čtení.
14. července bylo ohlášeno ukončení šetření a byl pronesen odsuzující rozsudek vazby podle stati 58, bodu 10, prvé části Trestního zákoníku. Obviněná na to odpověděla, že si nic doplnit nepřeje. 25. července Soudní senát pro trestní řízení Vrchního soudu Čuvašské ASSR vynesl potvrzující rozsudek vazby, a igumenie Tamara byla předána soudu.
31. července se konalo soudní zasedání. V tento den odsoudili igumenii Tamaru na 10 let odnětí svobody. Kasační stížnost k Vrchnímu soudu SSSR o přezkoumání rozsudku byla projednána a rozsudek byl přiznán zákonným.
Igumenie Tamara byla ve věku 65 let převezena do nápravně-pracovní kolonie, nedaleko města Alatyr Čuvačšské ASSR. V této kolonii pracovali vězni v lese a ve dřevozpracujícím průmyslu. Matka Tamara zde v letech 1941 – 1942 přežila těžkou zimu.
V době války s Německem byla v této kolonii zaznamenána kvůli hladu a nemocem masová úmrtnost uvězněných.
Igumenie Tamara zde nakonec zemřela, 1. května roku 1942, a příčinou zesnutí bylo podle zápisu o zesnutí srdeční příhoda. Ctihodná matka Tamara byla pohřbena v neznámém hrobě na hřbitově této nápravně-pracovní kolonie.
Dne 12. října roku 2007 byla na zasedání Posvátného Synodu, pod předsednictvím Jeho Svatosti patriarchy Alexije II., igumenie Tamara připočtena k Zástupu nových mučedníků a vyznavačů ruských.
 
Matka Tamara na fotografii z archívu
nápravně-pracovní kolonie

středa 28. března 2018


Světitel a nový mučedník Tadeáš (Uspenský), 
arcibiskup Tverský
(památka 13. /26. října, v den vyzdvižení ostatků roku 1993 a 18. /31. prosince, v den jeho blaženého zesnutí, a dále pak v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských a ve Sboru Tverských a Žytomyrských svatých)




Arcibiskup Tadeáš (občanským jménem Ivan Vasiljevič Uspenský) se narodil 12. / 25. listopadu roku 1872 ve vesnici Naruksovo, v Lukojanském újezdu Nižegorodské gubernie. Jeho otec i dědeček byli kněžími. V rodině otce budoucího vladyky bylo sedm synů a dvě dcery.
Po ukončení Nižegorodského duchovního semináře byl mladý Ivan přijat do Moskevské duchovní akademie, kterou zakončil roku 1896.
Pod vlivem rektora Akademie, tehdy ještě biskupa Antonije (Chrapovického), se rozhodl přijmout mnišství. A již v srpnu následujícího roku byl postřižen na mnicha se jménem Tadeáš a zároveň byl rukopoložen i na jerodiákona.
V září téhož roku byl nyní už otec Tadeáš rukopoložen na jeromonacha a byl vyslán jako učitel na Smolenský duchovní seminář. V roce 1890 byl převeden do Semináře ve městě Ufa, kde za dizertaci s názvem Jednota knihy proroka Izajáše získal titul magistra teologie. Roku 1902 byl otec Tadeáš určen inspektorem a poté i rektorem tohoto semináře a byla mu udělena hodnost archimandrity. Za rok se stal rektorem Duchovního semináře ve městě Oloněc. V tomto roce vyšla jeho práce Poznámky k didaktice (Записки по дидактике), která se stala klasickou prací v duchovní pedagogice. V roce 1908 napsal obsáhlou studii Jehova (Иегова), za níž mu byl udělen titul doktora teologie. V prosinci tohoto roku byl archimandrita Tadeáš rukopoložen na biskupa Vladimir-Volyňského, vikáře Volyňské eparchie.
Roku 1916 byl biskup Tadeáš určen dočasně za biskupa na Vladikavkazskou-Mozdokskou eparchii, jako pomocník těžce nemocného biskupa Antonína (Granovského). Toto poslušenství trvalo až do ledna roku 1917, kdy byl na Vladikavkaz naznačen nový archijerej.
V roce 1919 byl biskup Tadeáš určen jako hlavní archijerej Volyňské eparchie, která byla uvržena do hrůzy okupace, občanské války a všeobecného ničení. V tomto těžkém čase se jako „dobrý pastýř“ staral a podporoval mnohatisícovou pastvu.
Poté, co byla na Ukrajině ustanovena sovětská vláda, byl biskup Tadeáš uvězněn. V roce 1922, konkrétně 25. února, Všeukrajinská zvláštní komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží (tzv. ВУЧК), přijala usnesení o vysídlení vladyky z Volyně s právem pobytu jen v jedné z centrálních severních gubernií RSFR a Západní Sibiře, spolu s vedeným zápisem na jeho osobu v archívech tajné policie (ЧК).
9. března 1922 byl biskup Tadeáš osvobozen z Charkovského vězení a mohl vycestovat do Moskvy, kde se setkal se svt. Tichonem, patriarchem moskevským, ke kterému se obrátil s žádostí, aby mu bylo umožněno pobývat jako biskup v některém z volžských měst. V tomto roce byl vladykovi Tadeáši udělen titul arcibiskupa a byl naznačen na Astrachaňskou katedru. V září téhož roku byl však znovu vysídlen na dobu jednoho roku do Zrijanské oblasti. V té době, když byl ve vazbě s metropolitou Kirillem (Smirnovem; svt. nov. muč. metropolita Kazaňský a Svijažský; památka dne 7. /20. října), sestavili spolu odpovědi na naléhavé otázky pravoslavných, které se týkaly tzv. Obnovlenců. Ve vězení pobýval vladyka Tadeáš spolu s metropolitou Kirillem (Smirnovem), potom také s arcibiskupem Theofilem (Bohjavlenským), s biskupy Nikolajem (Jaruševičem), Vasilijem (Preobraženským) a Athanasijem (Sacharovem). Po skončení vězeňského pobytu, v létě 1923, odjel arcibiskup Tadeáš do Volokolamska, a odtud jezdil sloužit do moskevských chrámů.
20. prosince roku 1923 odjel vladyka do Astrachaně. V tomto městě světitel pronesl na 300 kázání a poučení, nepočítaje k tomu nespočet besed, až po služby akathistů, kdy po nich vždy objasňoval i Svaté Písmo. Většinou své zápisky a poznámky neschovával, schovával je a přepisoval naopak prot. Stefanovskij a další, kteří kopie těchto cenných poučení šířili dál mezi věřícími. Mravní vliv arcibiskupa Tadeáše na věřící byl ohromný.
V roce 1926, v době uvěznění zástupce Patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije (Stragorodskij), jeho povinnosti dočasně převzal arcibiskup Josif (Petrovich). 8. prosince téhož roku určil vladyka Josif další tři zástupce pro případ dalšího uvěznění, přičemž jedním z těchto archijerejů byl i vladyka Tadeáš. V polovině prosince, po uvěznění vladyky Josifa, se arcibiskup Tadeáš vypravil do Moskvy, aby přikročil k dočasné správě Církve, na cestě však byl zadržen a byl vyslán do města Kuzněck, do Saratovské oblasti, kterou měl zakázáno opustit do roku 1928. V té době ho již z vězení propuštěný metropolita Sergij určil za arcibiskupa Saratovského.
V listopadu 1928 byl arcibiskup Tadeáš vyslán sloužit jako archijerej do města Tver, každou středu pak vladyka sloužil ještě Akathist sv. knížeti Michalu Tverskému a prováděl besedy s věřícími.
29. září roku 1936 mu sovětská moc zrušila jeho registraci a bylo mu zakázáno sloužit; i tomu navzdory vladyka pokračoval v chrámech za Volhou.
V prosinci 1936 určil metropolita Sergij na Tverskou archijerejskou katedru arcibiskupa Nikifora (Nikolského). Úcta věřících a duchovenstva k arcibiskupu Tadeáši však byla tak velká, že si ho i nadále vážili a ctili jako svého archijereje.
20. prosince 1937 byl vladyka Tadeáš opět uvězněn a za deset dní byl odsouzen ke smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán 31. prosince 1937.
26. října roku 1993 byly nalezeny a ze země vyzdviženy svaté ostatky tohoto archijereje – mučedníka, které se nyní nacházejí v Chrámu Nanebevstoupení Páně, ve městě Tver. Ještě do oficiálního svatořečení byl svt. Tadeáš v tverské a astrachaňské eparchii ctěn jak nový mučedník. V roce 1997 byl archijerejským sněmem Ruské pravoslavné církve přičten tento světec k zástupu svatých jako nový mučedník. 
Svaté ostatky svt. Tadeáše, v Chrámu Nanebevstoupení Páně, ve městě Tver

středa 28. února 2018



Svt. nový mučedník 
Arkádij (Ostalskij), 
biskup Lubynský, vikář Poltavský


(památka 16. / 29. prosince a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)
 


Světitel a nový mučedník Arkádij se narodil roku 1889 ve vesnici Skakovka v Žitomirské gubernii v nebohaté rodině kněze Josifa Ostalského. Byl pokřtěn svým dědečkem z matčiny strany, otcem Pavlem Stefanovičem. Později se rodina přestěhovala do Žitomiru, kam byl převelen sloužit otec Josif. Už od mládí pomýšlel na mnišský život, jeho rodiče však trvali na tom, aby se oženil. Roku 1910 ukončil Volyňský duchovní seminář, po němž učil v církevní škole ve vesnici Velikaja Cvilja. Později se stal pomocníkem Volyňského eparchiálního misionáře, kde velmi energicky pracoval mezi tamními sektáři, které znovu přiváděl do lůna Pravoslaví. Oženil se a v roce 1911 byl rukopoložen na kněze; sloužil při chrámu města Starokosťantyniv, kde byl pomocníkem eparchiálního misionáře. Od roku 1914 pracoval jako misionář na území Haliče. Roku 1915 byl vojenský knězem u 408. Kuzněckého pěchotního pluku. Od roku 1917 sloužil v Žitomiru, konkrétně v chrámu ctih. Serafima Sarovského, při vojenské nemocnici, a poté v chrámu svt. Mikuláše. Byl aktivním kazatelem. Od svých současníků dostal přízvisko Zlatoústý. V době občanské války organizoval při chrámu svt. Mikuláše aktivní bratrstvo, které poskytovalo pomoc potřebným a nemocným, pohřbívalo mrtvé, kteří neměli žádné příbuzné. Jako kněz většinu svých peněz rozdával potřebným a spolu se členy bratrstva církevní obce konal dlouhé pěší poutě po pravoslavných svatyních, nejčastěji do Kyjeva. Otec Arkádij často sloužil a vždy zpovídal. Na zpovědi nikoho nepobízel, každému spíše předkládal, aby bez ostychu pojmenoval to, co mučí jeho duši. Někdy se takto zpověď protáhla až do dvou hodin do rána. V roce 1922 byl otec Arkádij zatčen a uvězněn kvůli odporu a odmítání odevzdání církevních cenností (tzv. Vyvlastnění církevních cenností: sovětská moc v Rusku rozhodla, že se mají pod záminkou boje s hromadným hladem v Povolží a druhých regionech zabavit a odevzdat drahé kovy i drahé kamení ze sakrálních předmětů církve). Tehdy poprvé byl otec Arkádij odsouzen k trestu smrti zastřelením. Během čtení rozsudku otec Arkádij vyčerpáním usnul a soudní stráž jej musela vzbudit, aby mu řekli, že je odsouzen k smrti. Na což odpověděl: Nu což, díky Bohu za vše. Pro mne je smrt jen ziskem. Po vynesení rozsudku si však chrámoví věřící vyprosili změnu rozsudku, který byl nakonec změněn na pět let těžkého žaláře. Během doby, kdy se otec Arkádij nacházel ve vězení, se jeho žena znovu vdala a to za důstojníka Rudé armády. Po jeho dočasném propuštění z vězení si od něj vyžádala rozvod. Rodina neměla žádné děti. Takto Pán osvobodil otce Arkádija i z manželských pout.

V dubnu roku 1924, s požehnáním svt. patriarchy Tichona, přijal otec Arkádij mnišský postřih a byla mu udělena hodnost archimandrity. Poté pokračoval v kněžské a kazatelské službě ve městě Žitomir. Roku 1926 byl rukopoložen na biskupa Lubynského, vikáře Poltavské eparchie, ve stejném roce byl znovu uvězněn. Z vězení utekl, tajně se vrátil do města Lubyn, odsloužil paschální bohoslužby a kvůli novým hrozbám zatčení se ukryl. Žil nějaký čas na Novém Athosu na Kavkaze, v Abcházii, uprostřed mnichů. Udržoval dopisní spojení s duchovenstvem Poltavské eparchie. Měl kritický a odmítavý postoj k tzv. Deklaraci metropolity Sergije. (Deklarace z roku 1927 metropolity Sergije – přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce Patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije a při něm dočasného Patriaršího Posvátného Synodu, O vztahu Ruské pravoslavné církve k existující občanské vládě. Tato deklarace se stala ranou pro Ruskou církev, byla to deklarace o loajálnosti k sovětské vládě. V ní se Ruská církev zavázala k bezpodmínečné podpoře komunistického režimu. Velké množství církevních hierarchů, duchovních a laiků s ní však vyjádřilo ostrý nesouhlas). Vladyka Arkádij i přesto zůstával v jurisdikci metropolity Sergije.

V roce 1928 těžce onemocněl a přestěhoval do Kyjeva, kde však žil nelegálně. V květnu téhož roku odjel kvůli výslechu do Moskvy a tam se přihlásil na OGPU (Sjednocená státní politická správa, později NKVD). Následně byl uvězněn a obviněn z náboženské propagandy s antisovětským charakterem, kterou byl list věřícím (v něm předkládal, aby si každý vzal příklad z mučedníků, kteří umírali za svobodu Církve, za její svatou tradici a dokonce i za církevní knihy či sakrální předměty). Při výslechu odmítl uvést jméno kněze, kterému byl list určen. V červnu 1928 by l odsouzen k pěti letům žaláře.

Vězeňský trest si odpykával v Soloveckém táboře zvláštního určení, pracoval na těch nejtěžších pracích. V jednom spisu k jeho osobě bylo uvedeno: Táborovému řádu se odmítá přizpůsobit…, seskupuje kolem sebe další sloužící kultu, mezi kterými vede agitaci proti obnovleneckému směřování církve (Obnovlenci, obnovlenectví, tzv. Obnovlenecký rozkol; jednalo se o hnutí, které vzniklo v Ruské pravoslavné církvi po tzv. Říjnové revoluci roku 1917. Za svůj cíl si ustanovilo „obnovu a reformu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavilo se proti tehdejšímu vedení církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, přičemž byla oznámena plná podpora tehdejšímu novému režimu. Přes všechny své snahy se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo) … Potřebuje přísnou izolaci a neustálý dozor.

Mezi vězněným duchovenstvem měl vladyka velkou autoritu. Dle možností sloužil bohoslužby, v těžkých podmínkách pokračoval ve své kazatelské činnosti. Říkal, že je třeba děkovat Bohu, že nám ještě neodňal i tu možnost pronášet zde na zemi modlitby připodobňujíce se takto raným křesťanům v katakombách.

V roce 1931 byl uvězněn v táboře a obviněn z kontrarevoluční agitace, nelegálních setkání antisovětské skupiny pod záminkou náboženských rozhovorů. Byl odsouzen k dalším pěti rokům vězení, k tzv. vnitřnímu vězení, tj. nejtěžšímu režimu.

V lednu 1937 byl po odpykání trestu propuštěn. Tajně navštívil Kyjev a Žitomir, kde se setkával s duchovními dětmi. V únoru téhož roku přijel do Moskvy, kde mu však nebyl povolen pobyt. Metropolitou Sergijem byl ustanoven biskupem Běžeckým, vikářem Kalininské eparchie, státní úřady mu ale nedovolili odjet na místo jeho biskupské služby.

V září 1937 byl znovu zatčen, byl držen ve věznici města Kaluga, poté byl vězněn v Moskvě. Svoji vinu nikdy nepřiznával a při výslechu prohlašoval: Po patnácti letech, která jsem do dnešního dne prožil ve vězení, nadále zůstávám nesouhlasným se sovětskou mocí v otázce náboženství a uzavírání chrámů.

7. prosince 1937 byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Zastřelen byl 29. prosince 1937 na střelnici NKVD, nedaleko Butova pod Moskvou, a pohřben byl ve společném hrobu.

V roce 2000 byl vladyka Arkádij přičten na jubilejním sněmu Ruské pravoslavné církve k zástupu svatých.





__________________________________________________________________________________

                   

NEODSUZUJ

Poučení svt. nového mučedníka Arkádija (Ostalského), 
biskupa Lubenského, vikáře Poltavského

„Neodsuzovat“ je Kristovo přikázání:

Nesuď, neboť i ty jsi hříšný. (Mat 7, 1 – 5)
Nesuď a nebudeš souzen. (Luk 6, 37; Řím 2, 1)
Neodsuzuj, neboť neznáš vše a lehce se můžeš mýlit ve svém soudu.
Je jen jeden spravedlivý Soudce. (Bůh – 1. Kor 4, 5)

Odkud se u lidí vzala vášeň k odsuzování bližních?
Pochází:
Z nedbalosti k sobě samému…
Kdybychom sami více pozorovali svůj vlastní život a porovnávali ho s životy křesťanských svatých, tak bychom se nikdy neodvažovali sledovat život našich bližních.
Z neochoty napravit se…
My mnohokrát i zpozorujeme svojí vlastní hříšnost, ale protože náprava je práce těžká a svědomí nás obviňuje, sami sebe uklidňujeme tím, že hledáme hříchy u druhých a říkáme, že ostatní jsou lidé horší než my. Porovnáváme sebe ne se spravedlivými, nýbrž s hříšníky, uklidňujeme se a už se nestaráme o vlastní nápravu.
Z nedostatku lásky k bližnímu…
Neboť ten, kdo miluje, nikomu neříká o hříších člověka, kterého má rád, ale naopak je přede všemi skrývá, brání se a zastává se svého bližního a lituje ho upřímně. Takto například dobrá matka a žena nikdy nezačne vyprávět o slabostech a prohřešeních svého syna anebo muže.

V čem je odsuzování zhoubné?
Nepozornost k sobě samému přechází k vlastní nedbalosti. Člověk zcela přestává pracovat nad spásou vlastní duše a hlídá ty druhé, k nimž směřuje jeho zájem, vyhledává a poukazuje na jejich hříchy. Je to podobné, jako když by člověk činil pořádek na cizím hospodářství, a poté už by neměl čas na své vlastní, které kvůli tomu zpustne.
Hlídajíce druhé a odsuzujíce je, dává takto ďáblu možnost, aby jeho samého lehce ulovil jakýmkoli hříchem. Ďábel ukazuje takovému člověku různé lidi, kteří žijí hříšně, a když spatří, že ten se na ně zadíval, roztahuje své sítě, do kterých poté hříšník padá. V tomto případě postupuje jako doktor, kterému malé dítě nechce ukázat svoji bolístku. Podá mu hračku, jíž doktor odvede pozornost dítěte, a v tom okamžiku využije příležitosti, aby prohlédl jeho bolístku, propíchne vřed, vytrhne zub apod.
Když naučí hříšníka vyhledávat hříchy bližního, přivádí ho ďábel ke sklíčenosti a malomyslnosti, poté až k úplnému zoufalství a beznaději. Když si člověk u druhých všímá pouze jejich hříchů, zla a lži, přichází ke strašnému a zhoubnému závěru, že celý život je zlý, celý svět je zlem, zlý je i Bůh, který učinil zlo. A z toho pramení úsudek, který takový člověk učiní, a sice že nestojí za to žít uprostřed takového zla, hříchu, podvodu, lži a klamu. Touto cestou potom ďábel přivádí člověka až k myšlenkám o sebevraždě.

Odsouzení, odsuzuje nás:
Pán odsuzuje pyšného farizea za to, že ten odsoudil hříšného celníka (viz Luk 18, 14).
Ctih. Jan Savvaita (památka 20. března / 2. dubna) jednou uslyšel o špatném životě jednoho mnicha a odsoudil ho. Poté, když vstal na modlitbu, měl vidění a spatřil Ježíše Krista ukřižovaného, a když se mu chtěl poklonit, uslyšel Pánův hlas, kterým promluvil k andělům: Vyžeňte ho, neboť odsoudil bratra svého ještě před mým soudem. Když andělé vyháněli tohoto ctihodného otce, tak za dveřmi své kelie náhle zmizela jeho mnišská mantije, což bylo pro něj znakem ztráty Boží záštity. Poté prožil Jan sedm let v poušti, kde nejedl chleba, dokud nespatřil Pána, jak mu vrací jeho vlastní mantiji.
Ti, kdo odsuzují bratra v tomto dočasném životě, budou odsouzeni Pánem v tom věčném.

Jak neodsoudit člověka, který činí zlo?
Lékaři, uzdrav sám sebe! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám. Všichni jsme hříšní, a proto nemáme právo kohokoli a v čemkoli soudit. Odsoudíš bratra anebo sestru, a už si nevšimneš, jak sám upadáš do toho samého hříchu.
Z odsuzování neplyne žádný užitek pro nikoho, protože, jak soudí druhé, bude za to Bohem odsouzen, a ten, kdo slyší, jak ho druzí odsuzují, se nenapraví, ale spíše se ještě více zatvrdí. Proto nesuď toho, kdo hřeší, ale lituj ho. Svojí láskou zakryj jeho hřích, přistup k němu opatrně jako k nemocnému, a pomoz mu v boji s hříchem, modli se za něj, ochraňuj ho všude, staň se mu druhem a bratrem, měj ho rád, neboť jen láskou ho můžeš napravit.

Závěr
A tak neodsuzuj, abys sám neupadl do stejného hříchu.
Neodsuzuj, aby se ďábel nad tebou nesmál, když upadneš do jeho sítí.
Neodsuzuj, aby spravedlivý Soudce v den Strašného soudu neodsoudil tebe.

Fotografie vladyky z vězení